Cesta k Bráně do pekla - VII.
11. den
Beyneu - hranice KZ / UZ - Jasliq
Posledních 85 km v Kazachstánu jsme si opravdu užili. Cesta vedla po opravdu rozbité a prašné cestě, po které nás ve velké rychlosti predjižděli šílení Kazachstánci. Na hranici jsme přijeli k velké koloně aut, čekající na proclení. Nás pustili rovnou, asi nějaká turistická výhoda. Je pravda, že jsme během cesty přes Kazachstán nepotkali jiné než ruské a kazachstánské auto. Turismus nefrčí .
Na uzbecké hranici nás přímo vyzvali, aby jsme šli rovnou dopředu. Úředníci se chovali úplně úžasné. Stejně jako celníci. Před odjezdem z hranice jsme měnili peníze. Za 50 amerických dolarů jsem dostal 450 000 uzbeckých v tisícovkách. Pěkný paklík to byl.
Uzbekistán má jednu zvláštnost. Nejsou tu benzinky. Teda prvních 250 km, které jsme ujeli, tak jsme žádnou nepotkali.
Koupili jsme si benzín pochybné kvality ve dvou 20 l kanistrech v bistru u silnice. Moje BMW si moc nepochutnalo, klepou mu ventily. Nocujeme opět ve stepi, kde široko daleko nic není. Jenom tráva a velblouda trus.
12. den
Jasliq - Kunkhodza - Moynoq (pohřebiště lodí) - Nukus
Probuzení ve stepi bylo zase úžasný. Na motorce jsme seděli zase v 7.30.h. První cil dnešního dne byl hřbitov lodí ve městě Mojna.
Toto město stálo na kraji Aralského moře. Pohled na podle mě největší ekologickou katastrofu na světě byl smutný.
Moje motorka tam nedojela zahrabal jsem ji na dně moře.
Dnes končíme v Nukusu v hotelu. ZASE bude pivo.
Milan
Pozn. Wikipedia - Aralské jezero
V Aralském moři se nacházelo více než 300 ostrovů, které zaujímaly 3,5 % rozlohy (1960). V souvislosti s vysycháním jezera se na začátku 21. století ostrovy postupně změnily v poloostrovy a některé z nich se následně spojily zcela s pevninou. Znečištění připadá na vrub testování biologických zbraní. Aralské moře je dnes spolu s Černobylem bráno jako synonymum pro ekologickou katastrofu úděsných rozměrů. Ústup jezera a jeho veliké znečištění zcela zničilo kdysi bohatý rybářský průmysl, a navíc vedlo ke vzniku a rozšíření solných pouští a bažin v okolí. Když byly uvedeny do provozu první zavlažovací kanály a první zemědělské plochy v pouštních oblastech, začalo jezero pomalu vysychat; šlo však o pomalý proces, větší problém než vysychání představovalo znečištění přítoků hnojivy. Dnes už Aralské moře v podobě, v níž je stále zobrazeno ve většině atlasů, neexistuje. Původní rozloha jezera se zmenšila na méně než třetinu a objem vody klesl na jednu desetinu. Tato radikální změna je následkem monstrózního projektu zavlažování pouští pro účely pěstování bavlny, který v roce 1954 zahájil SSSR. Řeky Amudarja a Syrdarja, které přiváděly vodu z pohoří Pamír a Ťan-šan a Aralské moře napájely tisíce let, byly svedeny do soustavy zavodňovacích kanálů. Výsledkem projektu byla ekologická katastrofa, kterou lze v historii SSSR srovnat snad jen s havárií černobylského reaktoru. V období let 1966 až 2003 poklesla hladina vnitrozemského moře o 22 metrů. Pobřeží ustoupilo v průměru o 80 km a jezero se rozpadlo na několik částí. Kvůli zvýšenému obsahu soli (8x vyšší koncentrace než v oceánu) začaly vymírat ryby. Kolem jezera vznikla solná poušť, z níž vítr roznáší slaný prach dál do okolí a ničí tak přilehlé bavlníkové plantáže. Voda v jezeře je již v podstatě jedovatá, neboť přísun hnojiv, pesticidů a dalších látek přinášených v obrovské míře řekami je znásoben tím, že jezero nemá odtok a jeho objem stále klesá (tudíž dochází ke koncentrování rozpuštěných látek).
Všechny předcházejí reporty z Milanovy cesty si lze prohlédnout v samostatné záložce na úvodní stránce, stejně jako fotografie ve fotoalbu.
